Mrtvá dáma (Příběh podle skutečných událostí)

22. června 2018 v 18:27 | Andělská dívka |  Má tvorba
Jedná se o příběh, který se mi bohužel stal včera. Potřebovala jsem to přenést na papír, abych to neměla tolik v hlavě. Upozorňuji, jisté části se někomu mohou zdát kapku morbidní. Užijte si četbu.


Říkáte si: Mně se to přeci nikdy stát nemůže. A pak se divíte, když se to stane. Divíte se tak moc, až z toho málem dostanete infarkt. Ve dvaceti letech. No, věřili byste tomu? Já už ano.
Včerejší den byl šílený, přísahám Bohu. Vskutku, šílený a deprimující. Doteď si nejsem úplně jistá, jestli je to pravda, protože včera jsem se horečnatě přesvědčovala, že to musí být jen opravdu zlá noční můra.
Nebyla.


Skutečně jsem stála v té chodbě a skutečně přede mnou byly zamčené dveře do koupelny. A co bylo za nimi? Postarší žena, kterou jsem sotva znala, ale byla součástí mého každodenního života už více jak rok. Po celou tu dobu jsem slýchávala její kuřácký kašel a nahlas puštěnou televizi. Všudypřítomný byl i cigaretový zápach na chodbě, v koupelně i na záchodě. Byl tam a byla jsem na něj zvyklá. Stejně jako jsem si zvykla usínat za zvuku kriminálek, které si ráda pouštěla.
Prohodila jsem s ní za ten rok dohromady přibližně sto slov, nemohla jsem si ale pomoct a kdykoliv jsem dlouho nezaslechla její chraplavý kašel či jí v jejím pokoji až příliš dlouho zněl alarm, ocitla jsem se v rozhodování. Jen spí? Neměla bych zaklepat? Nikdy jsem to neudělala a vždycky byla v pořádku.
Tentokrát však ne. Za těmi zamčenými dveřmi byla ona, už nějakou dobu, a nic se neozývalo. Ani lehké šplouchání v plné vaně. Nic. Věděla jsem, že se chodila koupat na hodinu a půl minimálně, proto jsem se začala obávat až po dvou hodinách. Sama jsem se potřebovala umýt.
Vběhla jsem tedy několikrát na chodbu a poslouchala, jestli neuslyším vodu. Nic. Začala jsem se skutečně znepokojovat. Nechtěla jsem klepat, bála jsem se, že jí vyruším, že tam prostě jen líně leží a nic se neděje.
Uběhla čtvrt hodina, kdy jsem soustavně každé dvě minuty šla k těm dveřím a poslouchala, jestli se něco nezměnilo. Stále nic. Musela jsem zavolat někomu, kdo mi poradí. Máma byla moje první volba. Okamžitě mi řekla, ať tam jdu zaklepat, a kdyby se nic nedělo, ať zavolám majiteli bytu.
Poslechla jsem, ale jakmile jsem se přibližovala ke dveřím od koupelny, věděla jsem, že se blíží něco zlého. Ještě pět sekund jsem naslouchala zvukům za dveřmi a žádné neslyšela. Zaklepala jsem, nejdříve jemně, věděla jsem, že je mírně nedoslýchavá. Přidávala jsem na hlasitosti a přidala i prosté 'haló'. Srdce mi jelo sto šedesát úderů za minutu a snažila jsem se uklidnit. O třicet minut později už jsem na dveře bušila jako zběsilá a křičela z plných plic. Měla zhasnuto, přeci jen, když šla do koupelny, bylo venku ještě celkem světlo. Teď už ne, tak jsem cvakla vypínačem a za vybroušeným čtvercem skla se objevilo nažloutlé světlo. Znovu jsem křičela a mlátila do dveří pěstí. Nic.
Byla jsem vyděšená, nedovedete si představit, jak moc, přesto jsem se vrátila pro mobil a okamžitě zavolala majiteli bytu. Obávala jsem se, že to nezvedne, byl, stejně jako paní ve vaně, už dosti starý, ale byl tam. Ozval se jeho hlas, zprvu klidný, ale poté, co jsem mu vylíčila, co se tu děje, klid ho přešel.
Po skončení hovoru jsem se vrátila ke koupelně a znovu se zkoušela probudit ženu, která tam ležela poklidně ve vaně. Nevěřila jsem, že by se to mohlo dít. Nechtěla jsem tomu věřit. Byla jen o trochu starší než můj otec.
Už jsem v tom bytě nechtěla být, šla jsem se trochu obléct a obout a vyběhla jsem před dům, abych počkala na policii. Měla už být na cestě a já věděla, že jejich stanice není daleko a že tu budou za chvíli. Každá minuta mi ale připadala jako roky. Snažila jsem se uklidnit svůj zběsilý dech i srdce, které běželo jako o závod. Skutečně jsem se bála, že dostanu infarkt, když jsem na hrudi začala cítit neskutečný tlak.
Když se konečně objevilo policejní auto, nevěděla jsem, jestli jsem ráda nebo se děsím. Znamenalo to, že se brzy dozvím pravdu. Uvidím jí, jak tam leží pod vodou? Bude opravdu mrtvá nebo bude možnost jí zachránit? Nevěděla jsem.
Všechno se pak seběhlo tak rychle. Slzy už mi uschly, hlas mi ale stále mírně kolísal, když jsem dvěma policistům odpovídala na základní otázky, aby se dostali do obrazu. Zavedla jsem je nahoru a nasměrovala je ke dveřím koupelny. Vzdálila jsem se o tři kroky ke dveřím svého pokoje.
Dveře jsou vždy zamčené zevnitř, zvenčí odemknout nejdou, je tam zarážka. Jsou to staré dveře. Jim se ale celkem snadno podařilo je vyrazit. Asi pět vteřin nebylo slyšet nic, kromě stále zapnuté televize znějící z jejího pokoje. Pak se na mě vousatý policista podíval a zeptal se, jestli jsou to tedy dvě hodiny, co tam je. Přitakala jsem.
Byla ve vodě. V teplé vodě. Nástup mrtvolné ztuhlosti byl tedy rychlejší. Nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se uklidnit, do očí se mi zase draly ty příšerně slané slzy. Udržovala jsem si od té místnosti odstup. Nikdy jsem mrtvé tělo neviděla a chtěla jsem u toho zůstat. Ještě jsem na to moc mladá.
Holohlavý policista, kterého už jsem znala z dřívějšího případu krádeže u mě v obchodě, se mě vyptával na základní informace o staré paní a poté i o mně, o bytu. Když dorazil majitel, vyptávali se i jeho. Jen jsem tam stála, v otevřených dveřích svého pokoje, a čekala. I ostatní čekali. Až dorazí kriminalisté a technici a koroneři.
Nekouřím už přes půl roku, ale když se mě vousatý policista zeptal, jestli si nechci jít zapálit a uklidnit se, zaváhala jsem jen na chvíli. Povídali jsme si před domem a všechno se zdálo normální. Až na to, že mi pořád příšerně bušilo srdce a on měl uniformu. Cigareta mě ale skutečně uklidnila. Pak dorazili ostatní.
Nevěděla jsem, že kvůli jedné staré paní, musí přijet celá kavalerie. Do našeho bytu vcházel jeden člověk za druhým. Dva koroneři, technici a kriminalisté. Dohromady tu bylo jedenáct lidí, včetně mě, policistů a majitele. Mrtvou dámu nepočítám.
Trvalo to dlouho, pár lidí se mě na něco ptalo, ale moc jsem to nevnímala. Bylo už kolem jedenácté večer. Zdravotní obtíže, něco nezvyklého, příbuzní… Znala jsem ty odpovědi jen přibližně, odpovídala jsem ale v klidu. Až příliš v klidu. Byla jsem v šoku, ale jako bych nic necítila. Když už se vše chýlilo ke konci, holohlavý policista mě konečně přemluvil, ať si jdu v klidu sednout k sobě a zavřu si dveře, že na mě pak zaklepou. Abych nic neviděla. Věděli v jakém stavu jsem. Byli to jediní citliví policisté, jaké jsem za svůj život poznala. Ani oni se nedívali, pokud nemuseli.
Zavřená ve svém pokoji, poslouchajíc pytel, který až příliš hlasitě šustil, abych ho nedokázala slyšet, jsem se pokusila sníst aspoň suchý toast, protože jsem za celý den skoro nejedla a můj žaludek dost protestoval. I ten toast bylo ale obtížné sníst. Žaludek mě nebolel z hladu.
Před půlnocí na mě konečně zaklepali, pohřební služba už si tělo odváží. Pronesli ještě pár vět ohledně služby na úklid místa činu a dědickém řízení, které bude probíhat, ale pak odešli. Majitel se mnou ještě chvíli mluvil, ale moc jsem ho nevnímala. Nakonec odešel a já se rozhodla. Musím to uklidit. Hned. Nemohla jsem to tam nechat, jak to bylo. Odvážila jsem se nahlédnout do koupelny.
Většina lidí si určitě představuje místa činu, jaká jsou ve filmech. Ne, skutečnost byla ale o to horší, že tam nebyla krev. Tělo jsem neviděla, za to jsem s naprosto jistotou věděla, že tam bylo. Mokrá žínka na dně vany, rozteklé mýdlo, pověšený župan na věšáku, ručník na zemi, bačkory pod umyvadlem, hrneček s vínem. Zápach laciného krabicového vína mě bude asi ještě strašit.
Vzala jsem si rukavice z barvy na vlasy a dala se do práce. Cif jsem vyplýtvala celý, Sanytol jen z poloviny, přesto úspěšně zakryly nejen zápach, ale i veškeré skvrny a nečistoty. Vydrhla jsem ještě podlahu. Ručník, župan a bačkory jsem schovala do skříně, která stála v koupelně. Kobereček u vany jsem vyměnila s tím pod umyvadlem, práce na zítra. Opravdu jsem neměla čas prát.
Během svého drhnutí a čištění a leštění jsem si připadala opravdu jako ve filmu. Pozorovala jsem svoje jisté ruce, jak se postupně zbavují všeho, co by mohlo připomínat ten nešťastný incident. Byla jsem se svojí prací spokojená. Vana byla čistší než kdy dřív.
Věřila jsem na duchy pozůstalých. Zemřela teprve před třemi hodinami, přesto jsem věděla, že tam se mnou nikdo není. Nezemřela v bolestech. Bylo to pro ní vysvobození. Nebála jsem se.
Usnula jsem ve dvě ráno, v šest už jsem byla vzhůru. Cítila jsem smutek. Trauma, které mě provází, tak rychle neskončí, ale věděla jsem, že z toho vyjdu o něco silnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 24. června 2018 v 18:46 | Reagovat

Ahoj, kdyby sis o tom potřebovala popovídat, jsem tu. Jeife97@seznam.cz
Držím palce ... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama